Nešťastný pátek třináctého v dubnu 1945 na Habeši

Na hranici tří okresů (UH, ZL, KM) zlínského kraje končí lesní údolí je několik rekreačních budov, které mají pohnutou historii. Zajímavé je, že ze Zlína, Uherského Hradiště i Kroměříže je vzdálenost asi 15 km. Počátkem 30. let působil v Kroměříži nadšený obdivovatel přírody drogista Antonín Rozsypal. V hospodářské krizi se věnoval veřejnému životu a propagoval i tábornickému hnutí a kladl důraz na výchovu mládeže v přírodě. Při toulkách objevil zákoutí na konci údolí Kudlovské doliny louku, která byla i na prodej. Prodávali ji manželé Havlíkovi rolníci v Lubné v roce 1935. Jeden novinový článek uvádí, že to byl pan Havlíček z čísla 11 a že ji koupil pan Rozsypal. Vlastnictví bylo napsáno na nezletilého syna Bohuslava a nezletilého synovce Zdeňka. V roce 1945 u Bohuslava byla vymazána poznámka o nezletilosti u „Ajtragungu“ neboli vkladu a v roce v dubnu 1945 u Zdeňka. V roce 1935 začal tábornický život v prvních chatkách a současně přibyla i dřevěná budova Lesní školy mládeže a bylo za pomocí přátel postaveno koupaliště. Napájel je potok z Kostela a jako kluk jsem jej i párkrát vyzkoušel a voda byla dost studená. V roce 1936 byla postavena naproti pod svahem lesa restaurace s tanečním kolem. Počátkem šedesátých let jsem zde byl i na srnčích hodech. Ve velkém baráku bydleli před okupací dělníci, kteří stavěli nikdy nedokončenou dálnici ze Zlína do Polska. Rozhodnutím rady Okresního národního výboru v Gottwaldově byl vklad vlastnictví vložen na Československý stát - SVIT - národní podnik Gottwaldov, který užívalo ROH (Revoluční odborové hnutí) podniku. V okolí jsme s otcem vyznačovali stromy pro těžbu dříví a s tatínkem jsme osvěžení si mohli koupit. Pokud jsem tam přišel s klukama z vesnice, nedostali jsme nic - nebyli jsme rekreanti.

V roce 1936 byla Itálií přepadena Etiopie, v tisku nazývaná Habeš a jako připomínka a solidarita s přepadeným lidem bylo prostředí nazýváno Habešem. Je uvedena i na lesnických porostních mapách.

Antonín Rozsypal nezastavil svoji občanskou aktivitu ani v době okupace v odboji proti Němcům. Napojil se na členy odboje v Kroměříži a nazývali se skupiny 500. Jako drogista sestrojil trubičku pro vojáky Wehrmachtu, kde by mohli pít i znečištěnou vodu, po čase by se však jed uvolnil. Rozsypal sám neměl zkušenosti s odbojem a skupina byla zrazena. Přestože byl varován, odjel s odbojovými papíry na Kudlovskou dolinu a tam jej zatklo Gestapo v pátek 19. září 1941. Rozsáhlé výslechy v Brně, nelidské výslechy koncentračním táboře Mauthausen naznačují, že se buď nedostaly papíry do rukou Gestapa, nebo přišli na trubičky s jedem, Antonín Rozsypal zemřel v pondělí 17. prosince 1941, po třech měsících od zatčení v koncentračním táboře. V sobotu 30. listopadu 1940 tragicky zahynul knížecí hajný Josef Bernovský, když jel na kole a uklouzl na náledí. Od ledna 1941 nastupuje na jeho hájenku můj otec, jako definitivní hajný přeložený z arcibiskupských lesů z Beskyd. O zatčení nějakého odbojáře na hranici jeho hájenství se dozvěděl až po čase. Až v roce 1946 byla Antonínovi Rozsypalovi umístěna bronzová pamětní deska, které nějaký vandal uzmul bronzová písmena, že už je na skále Bulačina pouze deska z mramoru. Při odhalení desky v roce 1946 mluvil o jeho životě regionální spisovatel Jindřich Spáčil, který měl na polesí u tatínka pronajatou loveckou chatu, kterou nazýval chaloupka, a nějaké kapitoly knih tam vznikly. S otcem jsme jej navštěvovali, když jsme chodívali okolo - no to byly tituly - pane nadlesní, pane spisovateli a tam také mluvívali o Antonínu Rozsypalovi. Když otec v roce 1972 odcházel do důchodu, ještě stačil snížit roční nájem chaloupky z 50 Kčs na 39 Kčs.

Po roce 1989 v restituci byly synovci Zdeňkovi Rozsypalovi vráceny objekty na Habeši. Bohužel jeho žena Magda umírá a tak Zdeněk restituční majetek prodal. Nový majitel (shodný s Rančem Kostelany) začal budovat a chtěl obnovit Lesní školu mládeže. V roce 2010 jsou objekty opuštěny a snad se po krizi začnou obnovovat.

Průzkum a přepad Na Habeši

V pátek 13. dubna 1945 se objevil od lesa na hájence Jindřich Vičánek. Měl 17 let, pomáhal v rodu Řičánkům při přibližování dřeva koňmi a otec jej viděl, jak se jde hlásit k oddílu Olga (když hlídal cestu, kde by se mohla objevit protipartyzánská jednotka ZbV 41. Takže byl partyzánem pět dní. Tenkrát se ctilo, že hajný je nekorunovaný král ve svém revíru a tak Indra (jak jej otec nazýval) přinesl vzkaz od Doktora, což byla partyzánská přezdívka velitele třetí úderné roty oddílu „Olga“, aby s ním šel na průzkum. Měl si vzít „kvéry“ a dalekohled 4x30, a to se s dnešními nedá srovnat. Až u okraje Košického chodníku mu řekl, že jdou se podívat na Němce na Kudlovské dolině. Tatínek spíš cítil, než viděl, že jej někdo jistí nebo mu z roty nedůvěřují. A tu si vzpomněl, co se stalo před měsícem. Když byla Olga na hájence, půjčila si od matky hubertus, vycpala si břicho a šla obhlídnout objekt na Habeši. Otec s jedním partyzánem ji jistili z povzdálí. Aby si Němci mysleli, že jde hajná z Košíků. V rámci rehabilitačního pobytu chodívali Němci i okolo naší hájenky. Otec sledoval co dělají Němci na Habeši, většinou chodili kolem baráků, měli, jak říkával „čagany“ francouzské hole i obvazy bylo vidět. Byla to nějaká rehabilitace nebo rekonvalescence pro frontové vojáky. Velitel Doktor chtěl vědět, kde a jak tam přijít kam dostřelí kulomet. Domluvili se, že partyzáni přijdou další den odpoledne, otec je bude krýt a hlídat budovu z okraje svého hájenství a až vniknou do budov, bude střílet na chodbách brokovnicemi, tam že se pušky moc nehodí. Nebylo tam nic neobvyklého, bývával tam jeden kulomet, vzadu bylo za jednou chatkou nákladní auto. Děcka z Hitlerjugend vidět nebyly; na bojové hry jezdívaly až v létě. Ještě si domluvili znamení, až bude tatínek na místě, dvakrát houkne jako sýček a rota přijde od Kostelan, původně přišli z Nové Dědiny nebo Žlutav.

V sobotu 14. dubna po západu slunce (otec neměl hodinky) přišel tatínek mlazinou ze svého hájenství až k hlavní budově a měl hlídat průčelí zděné budovy a na zavolání utíkat se dvěma jeho brokovnicemi do chodby největšího dřevěného baráku u potoka. Podle mě záměrným neprofesionálním útokem jeden partyzán uskočil a strážný stačil způsobit poplach výstřelem a schovat se do budovy. Ze štítů chatek, největšího dřevěného baráku i zděné budovy začaly střílet kulomety, otec tam vídával tak jeden kulomet. V kronice partyzánského oddílu se uvádí, že byla náhoda, že v rehabilitačním zařízení bylo více Němců. Byla tam část ustupující kolny, kdy si kolona postavila dělo na Komínských skalách a mělo střílet, jak bude postupovat sovětská (konkrétně rumunská) armáda v Kroměříži. Vystavili si tam dřevěnou dělostřeleckou pozorovatelnu, tam kde je dnes vysílač mobilních operátorů. Tatínek poznal, že jsou tam německé hlídky a dělostřeleckou pozorovatelnu považoval za strážní stanoviště protipartyzánské jednotky ZbV 41. Navíc hlídkovali Němci i na cestě od Kostelan k Bunči a paní Snopkovou denně kontrolovali, přestože ji znali. Otec vystřelil čtyři okna, a ve zrychleném přesunu či útěku mizel ve svém hájenství. Palba utichla (v sovětských válečných filmech by se konstatovalo, že palbu přenesl na sebe). Na protější stráni slyšel nadávky, křik. Ironií osudu, že Jindřich Vičánek (otec mu říkal nářečím Indra a historik jej má v kartotéce Vičánek J.?), byl zraněn na noze. Skrýval se a byl vyřazen po týdnu aktivit v partyzánském oddílu. V archivech Ministerstva obrany uvádí vstup do oddílu o měsíc spíš a má v žádosti potvrzen třemi svědky z řady partyzánů. Ihned po osvobození se Vičánek léčil v nemocnici v Uherském Hradišti do srpna 45 a já se narodil asi za 20 dnů od jeho příchodu na léčení. No byl se na mě podívat po narození, ale já jej nevnímal. Spíše byl zvědavý, kdo se panu hajnému narodil. Otec zajistil koňský povoz lesní správy a já se tak dostal z porodnice na hájenku.

V roce 1946 vyšel článek ve Zpravodaji Okresního národního výboru v Kroměříži, jak u „skladiště“ v Kudlovicích byli poraženi Němci partyzány. Dále, že přijelo na pomoc nákladní auto plné Němců. Která jednotka Němců se dozvěděla o přepadu? O přepadu na Habeši se lze dočíst i v publikaci Černý generál. Tam je tak vysoký ideologický nános, že se to nedá ani číst. Znám i jednoho významného historika, kterému se jeho rukopis o činnosti oddílu Olga „ztratil“. Ještě žije svědek přepadu, ale nepřeje si, abych uvedl jeho jméno.

LS Bucholvice (Lesy ČR) při tvorbě nového lesního hospodářského plánu (LHP) bude usilovat o to, aby v odd. 718 bylo napsáno Oddělení Vojtěcha Rady.

Autor: Ing. Otakar Rada, CSc.

---

Rekreační areál Kudlovská dolina (Rozsypalova lesní osada)

Lubná 176, 767 01 Lubná, telefon: 573 367 016

www.kostelany.cz

Lesní osada Kudlovská Dolina

Z PROVOZNÍCH DŮVODŮ RESTAURACE LESNÍ OSADA KUDLOVSKÁ DOLINA UZAVŘENA

Po zimní odmlce se opět do plného celoročního provozu postupně navrací Lesní osada - Kudlovská dolina. Objekt se nachází v překrásném prostředí CHKO Chřiby, cca 2 km od Ranče Kostelany u Kroměříže.

------------------------------

Počátek odboje na lesním revíru Samčanka

Po ukončení měšťanky se chtěl otec dostat na dvouletou pilařskou školu do Valašského Meziříčí. Sedláci ze zastupitelstva řekli tehdy staříčkovi: „Ty chceš mít ze svých děcek pány, a kdo nám bude dělat na poli?“ A tak se na školu nedostal a zůstal doma pomáhat na dvouhektarovém hospodářství. V tu dobu již bratr František ukončil zmíněnou školu a odešel se učit řezbařině do Rousínova, pak se dostal k řezbařině do Prahy a tam vystudoval Uměleckou průmyslovou školu a s pomocí jezuitského stipendia ukončil školu jako akademický sochař a restauratér. Jednu ze soch udělal v roce 1948 v lese u Vodní kaple na Svatém Hostýně, kolem roku 1969 soše někdo urazil hlavu a strýc ji opravil. Dnes je socha vpravo od Sv. Hostýna a nazývá se Svatý Antonín káže rybám. V době hospodářské krize vypomohl otec rodině a podařilo se mu dostat k firmě Baťa do Zlína. Tam se seznámil s lesním praktikantem Richardem Setínským a chodili spolu na špacíry po lese i na nedělní pivo.

Touha dostat se do lesa stále trvala a v roce 1934 nastoupil na bezplatnou revírní praxi, čili byl lesní praktikant. Po dvouleté prezenční službě 1934 – 1936 u osmého Slezského pluku v Místku byl v roce 1937 přeložen na revír Chvalčov jako zástup za hajného Štefka. V témže roce byl přeložen na ředitelství do Bílé na Zámeček do nejnižší úřednické hodnosti Herr Offizial. S devadesátiletým pamětníkem (tehdejším studentem lesnické školy z Hranic) spolu přeměřovali a kontrolovali dodané dřevo na arcibiskupskou pilu do Bílé. Nedávno mě říkal… jak mu otec tehdy řekl: „Doležale, vem to tady za mě, když už bylo jasné, že z Beskyd odejde dělat definitivního hajného.“

Po asi půl roce byl přeložen jako výpomoc lesní hajný na revír Samčanka s nástupním platem 300,- Kč. V roce 1939 byl mobilizován, dělal jako poddůstojník základní písemnosti, když koně přebírala armáda. Sedlákům to bylo lít, ale utěšovali se i koně, že až si vybojujeme svobodu, že se vrátí. Po návratu z mobilizace už bylo Slovensko samostatný stát a naše pohraničí bylo odtrženo. Na vlakové lokálce z Frýdlantu do Bílé (teď je zatopená přehradou Šance) němečtí financi kontrolovali cestující. Z revíru Samčanka bylo na Slovensko asi 4 km. Jako šestadvacetiletý se stal členem osmičlenného odbojového družstva. Několikrát byl pověřen do lesního revíru Salajka doručit v ruksaku k lesmistrovi Přibylovi letáky a někdo z revíru jej nosil na Slovensko. Tak na jednom letáku byly zobrazeny hranice ČSR s plotem upraveným z větví, uvnitř oplocení byly pařezy, které zobrazovaly města naší republiky. Na větším pařezu, který znázorňoval Prahu, seděl pastýř – velmi podobný prezidentu Masarykovi – a kolem něj byly ovečky. Na jiném letáku byly hranice republiky a uveden verš: Tatíčku náš Masaryku, hlídej naši republiku.

Otcův nadřízený pan nadlesní Leo Pieczka byl velmi solidní pán, hovořil po našem, polsky, německy a latinsky. Nějak nebýval v dobrém rozmaru s panem farářem z Bílé, a aby jej procvičoval v latině, u zpovědnice se zpovídal hlasitě a latinsky a zase se pan nadlesní modlil před oltářem jemu určené modlitby, hlasitě a latinsky. No a tetky z pasinků byly úplně paf. Úplným opakem byla paní Pieczková. Jakmile přišli Němci, byla iniciátorkou besed a večírků – holt samota udělala pro atraktivní a krásnou ženu své. Otec mi o kráse řekl a jeden pamětník mi to potvrdil. Někdy vplula i do kanceláře, pan nadlesní seděl v křesle, že přišla k němu zezadu, položila vnady na holou hlavu pana nadlesního a řekla:„Leošku“. Pan nadlesní odpověděl: „Kolik chceš?“ Sáhl do portmonky v lesnické uniformě, vydal požadovanou sumu a věc byla vyřízena. Otec měl hlavu v papírech a psal a psal. Otec měl ještě jednu povinnost, měl šedou lesnickou uniformu se stojatým zeleným límcem a byl na říčce Ostravice v Bílé rybářská stráž. Také pan nadlesní půjčil otci jeho kulovnici a pravil: „Rado, běžte střelit nějaké to těla“ (koloucha). No byl rozklepaný, střelil, protože se nepředpokládalo, aby hajný netrefil flintou pana nadlesního. Otec se zahleděl do dcery lesního dělníka Josefa Němce z Kožušanky. Byl dřevorubcem i sáňkařem a vydělával v arcibiskupských lesích i osm korun denně a někdy ani práce nebyla. Čtyři měřice pole (0,8 ha) nestačily na obživu sedmičlenné rodiny, a tak sestry chodily do služby. Jedna dcera lesního dělníka získala službu i u nadlesního Pieczky. Otec hrával na trubku v lesnické kapele v Bílé a jeden z jeho vnuků hraje také. A tak na jednom plesu v hotelu Bílá se dovolil pana kapelmajstra a přes celý sál přešel dozadu, kde seděly děvčice z pasek, uklonil se a pravil: „slečno smím prosit?“ Svatba byla v neděli (po třech ohláškách) 4. února 1940 v dřevěném kostele v Bílé. Kostel byl postaven v severském typu za pomoci arcibiskupských lesů a zasvěcen sv. Bedřichovi. V roce 1873 byl arcibiskupem rovněž Bedřich.

Povolení ke sňatku vydalo opožděně ústřední ředitelství arcibiskupských lesů a statků v Kroměříži a signován byl samotným arcibiskupem olomouckým či jeho kanceláří. Smyslem bylo, zda se chce zaměstnanec oženit s dívkou, která: – pochází z katolické rodiny – zda navštěvuje ona i její rodina kostel – zda rodiče volí lidovou stranu a zda rodiče nemají sympatie ke komunistům. U četníků byla situace obdobná – mohli se oženit po čtyřech letech služby. Tak to by bylo něco pro EU - porušení lidských práv.

Autor: Ing. Otakar Rada, CSc.