MS Sadská pořádala jarní myslivecký den pro děti

Jako již tradičně pořádalo Myslivecké sdružení Sadská myslivecký den pro děti. Svou přízeň nám i tentokráte zachovali přátelé z Kulturně výchovné komise při OMS Nymburk, Domu dětí a mládeže Nymburk, Dětského domova Nymburk a ZDŠ Sadská. Přesto se našel jeden, který nám věrný nezůstal. Jediný, kdo od nás svou přízeň odklonil slovanský Bůh Perun, jenž je v naší mytologii mimo jiné označován za Boha deště. Jeho vůle prezentovaná nekonečnými provázky deště se totiž snášela na Sadskou a tím i Horku, jež je tradičním místem našich setkání s dětmi, celý týden a my museli na poslední chvíli hledat náhradní útočiště. V pátek, tedy den před akcí, bylo rozhodnuto, že by děti promáčenou Horku nejspíš odstonaly, a tak se muselo tradiční místo setkání pro tentokráte vrhnout v nemilost. Náš hospodář, Alois Bultman, na štěstí neváhal ani vteřinu a nabídnul nám prostory svého pohostinství „U postřelenýho kance“. A tak si mohl Jarka Bendl, který je hlavním organizátorem dětských dnů, sice oddechnout, ale jen na maličkou chvilku, neb prostor sice zajištěn byl, ale veškerá příprava pro setkání venku na Horce přišla vniveč a my měli jen jeden den, vlastně jen večer na přípravu dětského dne uvnitř pohostinství. Jarka se ale nedal. Rozdal úkoly a tenhle improvizovaný dětský den mohl začít jako by se všechno rovnou plánovalo k „postřelenýmu kanci“. Květnové sobotní ráno si zhola nic nedělalo z předpovědi počasí a dokonce přes předpovídaná mračna vykukovalo sluníčko. Nic to ale neměnilo na faktu, že Horka byla řácky promáčená, a tak se již nic neměnilo a my zůstali u posledních plánů. Ještě jsme neměli ani vynošeny všechny věci a rekvizity a už byl slyšet hlahol přicházejících dětí, co si to štrádovaly od vlaku. Bylo báječné slyšet všechny ty dotazy, zda se bude střílet ze vzduchovky, zda se bude troubit a tak. Přestože bylo jen pár dětí, co již na dětském dni bylo, stačily se vzájemně natěšit na z jejich pohledu nejdůležitější věci, mezi kterými vévodilo pečení buřtů. Zahájení proběhlo tradičně vítáním lesnice, a přestože byly děti tentokráte vevnitř, bylo již od samého začátku jasné, že jediní, kdo měli rozpaky, jsme byli my dospěláci. První blok byl věnován výkladu pana Bendla o myslivosti, chování v přírodě a podobných věcech. Bylo hezké vidět, jak děti spontánně reagují vlastními vyprávěními. Probíhala nefalšovaná živá diskuze a i tady se projevila věc s myslivostí nemyslitelně spjatá a tou je výpomoc kamaráda. Když jeden z človíčků vznesl dotaz a řečník si nebyl zcela jistý, přispěchal mu na pomoc zelený kamarád s doplněním, jak tomu bylo například při otázce stran počtu populace medvědů na Slovensku, kdy Joska Zahrádka bez váhání napomohl při odpovědi, protože zrovinka nedávno o problematice medvědů na Slovensku četl. Nakonec se musela přihlásit paní učitelka, která nás všechny popohnala k dalším aktivitám, neb se povídání protahovalo a je pravdou, že bychom nestíhali náš, byť improvizovaný plán. Neměl bych ale opomenout alespoň zmínit témata diskuze, jimiž byla prevence střetu zvířat s vozidly a objasnění problematiky volně pobíhajících pejsků v honitbě. Děti si tak domů odnesly důležité informace, jakože například srnka většinou nepřebíhá silnici sama a že malá světýlka u cesty nabádají k opatrnosti, protože se za nimi nejspíše skrývá bezbranné zvíře, co neví o přednosti v jízdě zhola nic. U pejsků v honitbě pak byla nosnou myšlenkou snaha vysvětlit, že srna se srnčetem v břiše, nebo samotné srnče pejskovi jen těžko uteče, a tak je na páníčkovi, aby pejska uhlídal a nedovolil, aby nastávající zvířecí mamince jeho čtyřnohý miláček ublížil. Bylo vidět, že děti přirovnání zvířat k lidem chápou lépe a jejich starost o zvířecí maminky dokazovala, že naše prosby byly vyslyšeny. Víme, že je to jen pár dětí, co si dnes rady vyslechly, ale ony to jistě řeknou rodičům, možná i kamarádům, a tak doufáme, že tento čas strávený s dětmi zachrání pár zajíců na silnici, ale i čumáků plechových miláčků jejich rodičů.

Jen diskuze zabrala třetinu nám vyhrazeného času a tak jsme spěšně zahájili střelbu na terč ze vzduchovky, kde se děti střídaly a mezitím vyplňovaly testy paní učitelky. U vzduchovky jsme ani tentokrát neopomenuly výklad o nebezpečnosti manipulace s jakoukoli zbraní a připomněli dětem, že i "hloupá" vzduchovka může ublížit a zanechat trvalé následky. Přestože byla na květen nezvyklá zima, až se kouřilo od pusy, nebyl malý účastník, který by zůstal vevnitř a nešel si zastřílet. Ne všechny děti měly čepici, a tak jsem půjčil svůj klobouk, o který se malí střelci střídali. Nakonec to bezděky propůjčilo střelbě autentický, až lovecký zážitek. Děti si své výsledky kontrolovaly pomocí dalekohledu a tím bylo postaráno i o to, aby se čekající děti nenudily. Závěrem je nutno dodat, že letos děvčata měla lepší mušku a kluky přestřílela jasnou převahou. Jen co se dotestovalo a dostřílelo, přišla k duhu přestávka, kdy improvizované ohniště zprostředkoval venkovní gril na terase. Pravda, chyběl tam ten tulácký nádech, nicméně pro děti to byl tak jako tak dobrodružný zážitek u ohníčku, a o to přeci šlo.

Co se přineslo, to se i snědlo, a tak to má být, a protože se po jídle špatně myslí, bylo na programu již jen troubení. Pan Ing. Solík a já jsme se chopili nástrojů, jmenovitě borlice a lesnice, a začali výklad a ukázku hry z Dykova desatera. Děti poslouchaly, a když pan Ing. Solík představil další, i když "nemyslivecký" hudební nástroj, tedy trumpetu, zrodila se myšlenka společného koncertu. Děti si řekly, co by rády zpívaly, a Mireček je na trumpetu doprovázel. Mít třicetičlenný pěvecký sbor by si přál leckterý profesionální muzikant. O to nám byly tyhle chvíle cennější. Dozpívalo se, rozdaly ceny a konec dětského dne ohlašovala píšťala přijíždějící lokomotivy, sic to ještě nebyl vlak našich dětí. Poslední otázka byla, zda se dětem den líbil a asi ani nemusím říkat odpověď. Už to, že se o účast na našem mysliveckém dětském dni musí losovat, nasvědčuje, že ze společných setkání nemáme radost jen my věční kluci v zelených kamizolách, ale i naši malí kamarádi. Když se tak za tímhle dnem ohlížím, opět se neubráním pocitu, že jsme zažehli nějaký ten plamínek nadšení pro přírodu a možná tak i založili mysliveckou líheň. Budoucnost ukáže, jak moc jsme v dětech zanechali, nic to ale nemění na faktu, že to byl krásný a naplněný den.

Autor: Eduard Forejt, člen MS Sadská

MS Sadská - únorové vzpomínání na prvního nestřeleného kance

Letošní zima sněhovou nadílkou podtrženou hlubokými mrazy pořádně prověřila nejen zvěř v našich honitbách, ale i nás myslivce, protože zakrmování do jeslí a bažantích krmelců rozhodně nebylo příjemnou procházkou, jak tomu bývá obvykle. Nejeden z nás, ochránců všeho živého v revíru, oprášil časem zapadané sáně, boby, nebo běžky, aby byl vůbec schopen dopravit ke krmelcům pytle obilnin, šrotu, sena a soli. Těžké brodění hlubokým sněhem, navíc obtěžkaný řádným nákladem, ale naštěstí není to jediné, co zima s sebou přináší. Jako má každá cesta svůj cíl, i my máme svá setkání po krmení, kdy si sedneme kolem jednoho stolu, hřejeme ruce o hrníčky čerstvé kávy a tlacháme o tom, co kdo viděl, slyšel, nebo zažil. Nemohu se rozhodně považovat za zkušeného myslivce, ba naopak, k myslivosti mě sice táta vedl od mala, ale život to tak nějak zamotal, že jsem „skutečným myslivcem“ teprve pár let a to i přesto, že mě klepou Kristovy léta na dveře. Přesto, anebo právě proto, jsem v polovině února mohl přidat do debaty vyprávění o svém prvním nestřeleném divočákovi. A protože jsme se opět od plic zasmáli, chtěl bych se podělit o tohle vyprávění i s Vámi čtenáři.

Byl červencový podvečer a já po práci spěchal k lesu, protože, jak už to tak někdy člověk tuší, dnes byl ten den s velikým D a já měl předtuchu, že se dočkám svého prvního úlovku černé. Chodil jsem na jedno místo už dva týdny a bylo jen otázkou času, kdy se divočák objeví a Diana mi dovolí stát se lovcem černé zvěře. Dopoledne jsem se domluvil s tátou Karlem, kterého ve spolku přezdívají Čódl, že si půjdeme spolu sednout a užijeme si lov. Mám v tomhle obrovskou výhodu, protože mě do mysliveckého řemesla zasvěcuje, a tak nemusím na spoustu věcí obtížně přicházet až časem. Jako by se mi připomněla slova pronesená při zkouškách z myslivosti, kdy nám při blahopřání ke složení zkoušky říkali, že jsme sice myslivci, ale zatím jen písklata, a tak se máme držet těch starších a učit se. Vybaven spoustou pouček jsem se vydal na svoje oblíbené místo za Homolovu zahradu, kde u polní cesty, jež rozdělovala pole kukuřice a pšenice, stojí sloup a u něj židle, kterou zbudoval Čurda, zelený kamarád z našeho spolku. K židli jsme šli s tátou spolu, tam se rozloučili, popřáli si šťastný lov a domluvili se, kdy půjdeme domů. Musel jsem druhý den do práce, a tak jsem navrhnul, že se o půl dvanácté sebereme a půjdeme dom. Osudová chyba, ale to jsem ještě nevěděl. Táta pokračoval na roh pole s kukuřicí asi tak 100 metrů daleko a usadil se na svou židli. I já se usadil na židli a připravil se tak, abych mohl pohodlně a tiše pozorovat okolí. Bylo kol deváté, a přestože po černé ani vidu ani slechu, rozhodl jsem se pro jistotu sundat z flinty řemen, aby mi náhodnou necvaknul při případné manipulaci. I mně se to zpětně zdá přehnané, ale já ještě černou neslovil, a tak mě prostupoval zvláštní druh kombinace stresu a vzrušení. Bylo teplo, bezvětří, krásně zapadalo sluníčko. Kukuřice šustila svou zvláštní symfonii plnou ostrých, přesto harmonických tónů a pšenice za mnou tichounce pobrukovala s nárazy až neznatelného větru. Po pravé ruce seděl táta a podle toho, že mu padala hlava, jsem soudil, že přišla jeho chvilka klimbání. Je tím proslulý a ať člověk chce nebo ne, některé věci dědíte, napadlo mě v ten okamžik. Asi, respektive určitě, nebudu lepší. Krom káněte, co zakroužilo párkrát nad našimi hlavami, byl v tomhle koutu revíru klid. Bylo tu čekání na tmu. Dlouhé, ale krásné. Je zvláštní, jak uklidňující je západ slunce. Na druhé straně kukuřice je les, za který se skrývalo slunce, a přál bych Vám vidět ten překrásný ohňostroj barev, který se na nebi rozehrál. Les byl ohniště, obloha plamenně zářila červánky a my jsme v téhle večerní hře hráli roli trampů hledících do plamenů. Šíralo, země tichla a ukládala se ke spánku. Já se snažil pookřát, přestože i mě zmáhala chuť zavřít oči a spát. Čas se tak nějak přehoupnul a bylo půl jedenácté. Táta už statečně pospával a není se čemu divit. Přede mnou od lesa bylo slyšet praskání, ne hlasité, ale věděl jsem, že tyhle zvuky vydává důvod mého zvýšeného tepu. Nevím, jestli se téhle nervozity někdy zbavím a možná ani nechci, protože to napětí je asi právě to, co dělá lov lovem. Praskání se blížilo a já se nemusel dívat na hodinky. S železnou pravidelností bachna vedla selata na před půlnoční hostinu. Doufal jsem, že tentokrát přejdou cestu a neuhnou jako vždy těsně před mým posedem. Naneštěstí ani tentokráte mi nebylo přáno, a tak se stočila doprava, přímo na tátu. Zalykal jsem se chutí na něj zavolat, ale to se nedá, a tak jsem čekal, zda se u něj objeví tak, aby mohl střílet. Bachna jakoby věděla, že tu jsme, pokračovala dál ve své cestě bezpečně podél cesty polem tak, že na ni, ani její potomky jednoduše nebylo vidět. Nicméně na poslech to byla nádhera, bylo krásně slyšet, kdy selata okřikovala a ta utichla a štrádovala si to za mámou. Bachna je provedla v tichosti kolem táty, který je za sebou ani nemohl zachytit. Moje horlivé srdce myslelo, že je po všem, avšak tenhle večer na mě chystal ještě „horší příhodu“. Asi tak kolem jedenácté jsem za sebou uslyšel jemňoulinké cvaknutí a pak žvýkání. Tenhle zvuk jsem už znal. Prase ucvaklo klas a pomlaskávalo si na téhle chuťovce. Byla už docela tma a měsíček nedovolil vidět víc než rozlehlé pole. Spoléhal jsem se na svoje uši a naslouchal nehnutě, kam se čuňák blíží. Otáčel jsem se na židli a nastražoval uši, adrenalin mi zaplavoval celé tělo, protože jsem bezpečně určil směr, kam se zvuk posunuje a bylo to přímo na mě. Hlavou se mi hnaly myšlenky jako vlak, přemítal jsem, jak se pootočit, aby nezapraskala židle, jak se opřít, kam si posunout podpěru, abych mohl co nejlépe střílet, jestli budu mít dost času, jak a kdy mám odjistit, prostě všechno, co se může stát a do toho ještě čas. Bože, schylovalo se k půl dvanácté a já málem umíral strachem, že se táta koukne na hodinky a půjde ke mně. Židle stála jednou nohou u sloupu, pod kterým si to vyrostl hezký keřík šípku. Nevelký, ale dost košatý, aby přes něj nebylo vidět. Šoupl jsem se doleva tak, abych mohl posunout pušku ve směru přicházejících zvuků a už jen čekal, jak se čuník objeví na cestě. Čas najednou strašně letěl a táta n a š t ě s t í nešel. Říkal jsem si, jaké je to štěstí, že možná slovím, zrovna když jsme spolu na lovu. Jenže lončák, jak jsem měl zanedlouho zjistit, si to neplánoval přes cestu. Všechno se zdálo dokonalé a já byl připraven v bezvadné střelecké pozici. Jenže lončák došel tak 10 metrů ode mě za keřík a jakoby tušil, že před keříkem číhá oko lovce zesílené puškohledem, stočil se doprava přímo ke mně. Starší myslivci vás mohou naučit ledacos, ale to, jak se ohnout flintu přes opěradlo, aby střílela 90 stupňů jinam, než jí můžete fyzicky namířit, to vám nikdo neporadí. A tak se stalo, že si to milý lončák ve vteřině doštrádoval přímo pod moji židli a já nehnutě koukal na to, jak přesně u zadní nohy mojí židle zvedá hlavu a vzhlíží na podivného dvounohého tvora o pět příček nad ním, co se tak divně třepotal v měsíčním světle. Věřte nebo ne, já mu viděl i to, jak mrká světlem, překrásný stříbrný zbrojnoš našich lesů. Bylo to úchvatných 15 vteřin, nepohnul jsem se a on taky ne. Koukali jsme na sebe a já si říkal, že třebas půjde tak šikovně, že nakonec budu mít nějakou šanci dostat ho do skla. To, že jsem nemohl střílet, mi ale vůbec nekazilo náladu, protože tohle možná člověk uvidí jednou jedinkrát za život. Už, už to vypadalo, že se v klidu vydá na cestu, kde bych snad mohl mít i šanci, když to za mnou prasklo a pak do ticha téhle noci zazněla taťkova napůl šeptaná avšak osudná věta: „Tak co, taky jsi nic neviděl?“. Nu, lončák se v milisekundě uvedl do pohybu a to, že jsem dnes druhý, mi dal najevo jak jinak, než precizně zvednutým pírkem. Nezlobil jsem se na něj a ani mi to nebylo líto, protože takovouhle historku jen tak někdy nezažijete. Určitě budu mít jednou i skvělou vzpomínku na to jak jsem se stal lovcem černé zvěře, ale to jistě nevymaže tenhle příběh o tom prvním neuloveném kanci. Jen o něm nebudu mít pasovací list.

Eduard Forejt, Sídliště BSS 1333/4, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav 01, 250 01 e-mail: mssadska@gmail.com, tel. 774 300 537, Člen: MS SADSKÁ